Seminář jiskřil různými názory

Tradičně upoutala pozornost přítomných v sále v ulici Politických vězňů 9 v Praze historička PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D., specialistka na české dějiny 19. století. Její přednáška o Náprstkovi byla plná informací, které překračovaly běžné znalosti o Náprstkovi nabyté ve škole, a posluchači a posluchačky také poznali, že cítí k Náprstkovi za jeho celoživotní velké dílo pro Čechy a Češky velkou úctu.

Muž demokratického smýšlení

Vojta Náprstek (1826-1894), vlastním jménem Adalbert Fingerhut (v překladu náprstek), se narodil do postnapoleonské doby v habsburské říši poznamenané feudalismem i absolutismem panovnickým i církevním. Byl prvorozeným ze dvou dětí Anny Fingerhutové Náprstkové, z jejího druhého manželství. Matka, »panímáma u Halánků«, jak jí říkali, byla majitelkou pivovaru na Betlémském náměstí v Prazeke kterému se vypracovala s prvním manželem z velmi chudých poměrů. Jako vdova řídila domácnost, pivovar, lihovar, hostinec, výčep, sklepy a obchody, tedy byla manažerkou své doby. Toto celkem silné materiální zázemí umožnilo Náprstkovi uskutečnit mnoho z toho, co zamýšlel.

Náprstek studoval na gymnáziu i univerzitě. »Už jako gymnaziální student byl Vojta velmi aktivní, organizoval různé akce, a pokračoval v této aktivitě mezi českými studenty ve Vídni. Jeho přesvědčení bylo hluboce a trvale demokratické, vycházel z oprávněného přesvědčení, že většina lidí v důsledku stavovského a nespravedlivého systému nedostává možnost své schopnosti rozvinout. Udržoval hojné styky s Karlem Havlíčkem Borovským, který musel jeho radikalismus občas brzdit kvůli tvrdé cenzuře,« uvedla historička.

Vojta musel být všude, kde se něco dělo, tedy i na barikádách revoluce 1848, kterou prožil v Praze, Vídni a Budapešti. Aby unikl následnému zatýkání, musel prchnout přes oceán až do Ameriky. Tam počaly existenční problémy. Nemohl najít vhodnou práci, a tak se živil zpočátku i prací nekvalifikovanou. V Americe si všímal obrovských sociálních rozdílů, nevzdělanosti, vykořisťování chudých »darebáky« a malicherné a neúčinné charitativní činnosti. Postupně si zařídil knihkupectví, včetně prodeje papírnických potřeb a hudebních nástrojů, také knihy půjčoval a provozoval čítárnu. »Šlo o knihy kvalitní, pokrokové, filosofické, nechyběl ani Karel Marx, o něhož byl téměř největší zájem, jak tvrdí životopisec Vojty Náprstka Zdeněk Šolle,« uvedla k překvapení publika Neudorflová. Vždy mu z materiálního nedostatku pomohla jeho matka, díky jejímž penězům začal v Americe vydávat svůj časopis se zcela českým a protiklerikálním obsahem, ovšem německy. Teprve s postupným příchodem Čechů a Slováků do Ameriky začal snít o časopise v češtině. Organizoval krajanský život a kupoval umění indiánů ze Severní i Jižní Ameriky a posílal je do pražského Národního muzea. Aby čelil církevnímu fanatismu, uveřejňoval myšlenky amerických revolucionářů. V New Yorku se Náprstek dokonce zapojil do politické činnosti ve straně, jejíž program byl protiotrokářský. Zasílání beden pro muzeum vzbudilo na místodržitelství a na policii v Praze podezření. A když přišel čas vrátit se domů, nebylo to pro »Amerikána« Náprstka jednoduché, musel totiž požádat o milost. Povahu ponižovat se před rakouskými úřady tedy Náprstek neměl, a tak napsal střízlivou žádost o dovolení vrátit se do vlasti, což se také roku 1858 stalo.

Feminista

»Vojta se vrátil z Ameriky jako velký stoupenec ženské emancipace. V Americe viděl, že mnohem větší svoboda i vzdělání prospívá iniciativě lidí, včetně žen, které se zapojovaly do podnikání, charity, vzdělávání. Náprstek nikdy nepodceňoval ženy, považoval je za rovnocenné s muži, měl zářný příklad nejen ve své matce,« pokračovala Neudorflová. Brzy po svém návratu začal organizovat na Střeleckém ostrově přednášky o svém pobytu v Americe, a hlavně o technických vymoženostech, které si nechal z Ameriky posílat - stříkačku na vodu, kleště na cukr, stroj na mražení, stroj na lisování zeleniny, šicí stroj atd. Většinou šlo o technologie, které usnadňovaly práci ženám. Vojta věřil, že tím získají více času na své vzdělávání. Samozřejmě, jednalo se o ženy ze střední vrstvy, které byly v domácnosti, neboť ženy z nižších vrstev musely tvrdě pracovat, vlastně dřít, vysvětlila historička.

Náprstkovy přednášky se týkaly technického pokroku, charitativní práce v Americe, možností obecného pokroku a vzdělávání žen, a slavily velký úspěch. Proto Vojta, za podpory své matinky, upravil největší místnost v domě U Halánků na přednáškovou síň, knihovnu, čítárnu a pracovnuNechal poslat několik šicích strojů z Anglie a ženy se v prostorách scházely každý den, aby debatovaly, ale hlavně dělaly potřebné věci, včetně šití oblečení pro chudé děti. Tak byl neformálně založen Americký klub dam, jehož členkami bylo několik set českých žen, a mnohé velmi významné: Marie Riegrová Palacká, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská, Anna Honzáková, Teréza Nováková, Sofie Podlipská, Charlotta Masaryková… Členky pořádaly přednášky, výlety, koncerty, charitativní činnost, pomáhaly jako dobrovolnice v nemocnicích. Za čtyři a půl roku své existence věnoval klub 10 000 zlatých na rozvoj českého školství. Náprstek podporoval i založení prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě Minerva.

»Panímáma od Halánků byla ženou dobrého srdce. Nejméně jednou za měsíc, ale většinou jednou za týden, rozdala chudině až 2000 bochníčků chleba a za řadu chudých rodin platila nájem. Také poskytovala nocleh Slovákům, kteří se vraceli zpět domů na Slovensko,« informovala Neudorflová. Věhlas klubu, jenž se zabýval ušlechtilými činnostmi ve prospěch české věci, začal vadit rakouským orgánům a policie začala otravovat - požadovat po klubu stanovy, ač byl soukromý. Policie s žádnými stanovami nebyla spokojená a roku 1870 klub zrušila. Později vznikl Bývalý americký klub dam, který se soustředil hlavně na přednáškovou činnost a knihovnu.

Když Náprstek zemřel, stal se jeho pohřeb českou manifestací, zúčastnilo se ho několik desítek tisíc lidí. Prvního září uplyne 125 let od úmrtí tohoto mimořádného českého mecenáše a dobroděje, a proto se mu v této rubrice ještě budeme podrobněji věnovat.

Na úmluvě není shoda

Komise žen ÚV KSČM pozvala k přiblížení obsahu Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (jež se dle místa vyhlášení nazývá Istanbulská úmluva) ředitelku Otevřené společnosti Martu Smolíkovou a spoluzakladatelku organizace Rosa věnující se domácímu násilí Zdenu Prokopovou. Obě vysvětlily, že se jedná o první komplexní mezinárodně právní nástroj potírající všechny druhy násilí na ženách, ale i na mužích a dětech (právě jich se také týká domácí násilí). V platnost vstoupila 1. srpna 2014, ČR ji podepsala 2. května 2016 jako 41. země. Její podstatou je prevence násilí, ochrana obětí, stíhání pachatelů/pachatelek násilí, trestnost středověkých praktik typu ženské obřízky, vynucených sňatků a potratů, nucené sterilizace apod. V žádném případě nijak neohrožuje folklorní zvyklosti a tradice národů, zdůraznily obě expertky. Je důležité podle nich nepodléhat mýtům a konzervativním názorům, jež prezentují zejména katolické a lidovecké kruhy.

Záleží státu na ženách?

Překvapivé pro mnohé členky Komise žen je prohlášení Levicových klubů žen, jež na semináři přednesla předsedkyně Republikové rady Květa Šlahúnková (viz níže) a v diskusi podpořily některé členky LKŽ, například Středočeška Alena Grospičová.

Prokopová se Smolíkovou ubezpečily – jak se ostatně může přesvědčit každý a každá přečtením znění úmluvy – že dokument nestírá biologické rozdíly mužů a žen, nedojde k vnikání do domácností za účelem odebrání dětí, nehovoří o zavádění genderové identity, nedojde ke směšování kultur (lidové zvyky jako pomlázka nejsou v rozporu s úmluvou), naopak úmluva nutí signatářské státy, aby kriminalizovaly násilí a projevy tmářské pakultury vykonávané na ženách a dívkách. Ratifikace úmluvy Parlamentem ČR může napomoci doplnit v českém systému to, co stále chybí – řadu systémových opatření, non-stop krizová centra, utajené azylové domy, práce s pachateli/pachatelkami, tzv. měkčí opatření (například aby se dětští svědci domácího násilí nemuseli stýkat s agresorem), informovala Prokopová. Hlavním neblahým signálem pro ženy v případě neratifikace by prý byl vzkaz: státu na vás nezáleží…

Z LKŽ se vyslovil pro ratifikaci úmluvy jen klub plzeňský, jak naší redakci potvrdila Jana Bystřická. »Souhlasíme s Komisí žen a ženskými organizacemi, které jsou pro ratifikaci Istanbulské úmluvy naším parlamentem, protože nemůžeme podpořit konzervativní a nelevicový postoj.« Také kandidátka do EP a znalkyně evropského práva Dagmar Švendová se postavila za ratifikaci úmluvy. Vnímá, že kolem ní panují negativní emoce, což je chybné. »Kritizovaný monitorink obětí domácího násilí, vyplývající z úmluvy, je potřebný, protože jedním z problémů na evropské úrovni je, že neexistují přesná data o výskytu násilí na ženách a domácího násilí,« uvedla. A jsou také ve »vyspělé« Evropě státy, jejichž obyvatelky se ani zdaleka nenacházejí v takovém postavení, jaké znají ženy v ČR. Mnohde ještě přežívají dávné tradice držící ženy v ponížení.

Účastnice a účastníci semináře se v přístupu k tomuto dokumentu neshodli. Nezbývá než diskutovat o Istanbulské úmluvě dále, uzavřela předsedkyně Komise žen ÚV KSČM Soňa Marková. Názor na úmluvu nemají jednotný ani členky a členové poslaneckého klubu KSČM, jak bylo zřejmé i z vystoupení na semináři poslanců Jiřího Dolejše a Stanislava Grospiče.




Diskuse ke článku:

(Pravidla diskuse)
Zpět